Před několika lety jsem jela z Brna a na autobusovém nádraží jsem si koupila citronovou limonádu. Měla čirou barvu, takže vypadala jako voda. Oslovil mě starší pán a požádal mě, jestli bych mu nenalila trochu svého pití do jeho kávy. Zasmála jsem se a upozornila ho, že se jedná o citronovou limonádu a nebude mu to chutnat. (Zkoušela jsem vypít kávu s citrónem a nedokázala jsem to.) On řekl: "Nevadí, mám velkou žízeň a nechce se mi čekat až to vychladne."

     V tom Brně jsem byla navštívit jednoho člověka. Když jsem ho viděla poprvé, v prvních okamžicích jsem si říkala - je to herec a vypadá falešně. Jenže pak začal říkat, co jsem chtěla slyšet a já sama sebe přesvědčila, že se mýlím. Měla jsem ho ráda.
     A pak se ukázal - největší chudinka na světě - zamindrákovaný a zlý.

     Dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat. Pak jsem si vzpoměla na pána s kávou a uvědomila jsem si, že jsem ve stejnou dobu dělala vlastně to stejné jako on - obrazně řečeno žíznivě pila, protože jsem se na něco těšila, něco si představovala a nechtěla jsem vědět co piji.

     Jsem ráda, že jsem ho potkala, protože když si na to vzpomenu, vždycky se znovu zasměji. Možná mi ho poslal Bůh, byl to pozemský anděl, který mi pomohl, abych se vyrovnala s tím, co se mi stalo.

   Ray vyprávěl posluchačům bostonské rozhlasové stanice WEZE, co se mu přihodilo jednoho rána po sněhové bouři. "Několikrát jsem se pokoušel o telefonické spojení, ale asi byly zpřetrhané dráty. Vyhlédl jsem z okna, a když jsem zjistil, jak je chodník zapadaný sněhem, rozhodl jsem se, že ho očistím."

   Sotva si nazul boty, zazvonil telefon. Volal jeho bratr. Ray byl rád, že lze opět telefonovat, a krátce s ním pohovořil. Potom zavěsil a otevřel dveře.

   "Přes cestu ležel spadlý drát elektrického vedení," říká. "Byl pod proudem a evidentně spadl právě ve chvíli, kdy jsem telefonoval. Nebýt toho, že se můj bratr ozval, měl bych ho na hlavě."

   Ray zvedl sluchátko a vytočil bratrovo číslo, aby mu sdělil, čemu právě ušel. Ale aparát byl opět hluchý. A nefungoval po zbytek víkendu.

   "V pondělí ráno, když přišel opravář, tvrdil jsem mu, že jsem v sobotu telefonoval," říká Ray. Opravář na něj upřel zvláštní pohled. "To není možné," namítl. "Od pátku nefungoval v celé oblasti jediný přístroj. Bouře totálně zničila všechny linky."

   Ray pochopil, kdo mu dočasné spojení zajistil.

podle "Důkazy o zázracích" Joan Wester Andersonové

   Existuje skutečně něco takového jako nebeská hudba? Betty Malzová, autorka knihy "Nade mnou bdí andělé" vlastnila nahrávku, na níž malý křesťanský sbor zpívá "Haleluja". Jeho členové si v průběhu provedení uvědomovali, že píseň nabývá na síle. Doprovázel je jakýsi neviditelný chór! Když si později přehrávali záznam, jeden učitel hudby zjistil, že nejvyšší tóny dosahují hodnot téměř tří oktáv nad C1, což je zcela mimo lidské možnosti.

   Kazatelé Charles a Frances Hunterovi byli svědky něčeho podobného, když sloužili mši v texaském Austinu. Právě požádali předzpěváka, aby společně s velkým shromážděním věřících zazpíval bez doprovodu, když se od klavíru, za nímž nikdo neseděl, ozvaly zvuky, jako by tam kdosi ladil orchestr o síle tisícovky nástrojů. Zvuky nabývaly na intenzitě a v okamžiku, kdy předzpěvák začal zpívat, se celý neviditelný orchestr sladil a doprovodil zpívající shromáždění. "Nedovedete si představit ten zbožný úžas, jenž se nás zmocnil. Vždyť jsme naslouchali hudbě tisíců andělů!" prohlašuje Charles.

   Mnoho čtenářů mi vyprávělo o nevysvětlitelné hudbě, která se z ničeho nic rozeznívá především v čase něčí smrti. Tito lidé o své zkušenosti obvykle nemluví z obavy, že by mohli být považováni za oběti halucinací vyvolaných prožívaným hořem.

podle "Důkazy o zázracích" Joan Wester Andersonové

Důvěra Důvěřujte si a mějte víru, že Bůh a andělé jsou s vámi. Požádejte je, aby vám pomohli rozptýlit obavy, které vám brání v tom, abyste se radovali z víry naplno. Vaši andělé vědí, že jste v minulosti prožili zklamání. Tyto zkušenosti možná nahlodaly vaši víru v sebe, v druhé lidi nebo dokonce i v Boha. Andělé vám však připomínají, jak velice důležité je držet se své víry. Pokud jste si vytáhli tuto kartu, zdůrazňují vám andělé význam sebedůvěry. Vědí, že jste, stejně jako ostatní lidé, dělali v minulosti chyby. Tyto chyby však nenarušily vaši skutečnou podstatu. Stále v sobě máte všudypřítomného Boha a Bůh je neomylný. Andělé chtějí, abyste důvěřovali Bohu a věřili také v ně. Pomohou vám, abyste důvěřovali i sobě samým.

Děti Věnujte teď mimořádnou pozornost svým dětem nebo svému vnitřnímu dítěti. Ve vašem životě se možná velice brzy objeví další děti. Tato karta naznačuje, že andělé vidí vaši potřebu hrát si, radovat se a respektovat své vnitřní dítě. Možná si budete hrát se svými vlastními dětmi nebo vnuky. Nebo si můžete užívat radosti a zábavy s jinými dospělými či se zabývat prací, která souvisí s pomocí dětem. Věnujte se chvíli tomu, že se svého vnitřního dítěte zeptáte: ‚Jak se cítíš?" a "Co bys rádo dělalo?" Naplánujte si jedno odpoledne, kdy dovolíte svému vnitřnímu dítěti, aby se projevilo, a dělejte něco, co umožní, aby se ukázala i vaše hravá stránka. Běžte na houpačky a prolézačky v parku. Dopřejte si odpolední spánek. Pokreslete chodník křídou. Nebo postavte hrad z písku.

Ráda si chodím prohlížet andělské karty na www.andele.info/andele/karty/karty.htm.

Dnes jsem se ptala, jak si mám poradit se svými pocity bezmoci.  A vylosovala jsem si tuto kartu.

Síla Nyní jste si dovolili dát najevo svou sílu. Být silní vás neohrožuje, protože víte, že svou sílu projevujete s láskou. Máte v sobě veškerou sílu svého Stvořitele! Všechna síla božské lásky, moudrosti a inteligence je vám k dispozici. Máte duchovní jasnozřivou sílu vidět anděly a budoucnost. Máte intelektuální sílu čerpat z univerzální moudrosti Jediné mysli. Máte citovou sílu soucítit s druhými i fyzickou sílu, která je ve skutečnosti neomezená. Andělé vás žádají, abyste jim odevzdali všechny obavy spojené s vaší silou a mocí. Vaši andělé vidí tichý a krásný aspekt vaší skutečné síly pocházející jediné síly ve vesmíru: Boží lásky. Dovolte si zářit touto jasnou láskou, tak aby se vaše skutečná síla mohla zázračně šířit do celého světa.

Andělíčku, můj strážníčku,                                      

opatruj mi mou dušičku.

Opatruj ji v každé době,

aby jednou přišla k tobě.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,

amen.

Když mě byly 4 měsíce, otec mě vyhazoval do vzduchu. Naneštěstí stál zrovna pod lustrem. Narazila jsem do něj hlavou, na hlavě se mi udělal dolík. Po čase se ztratil a já jsem dál žila jako zdravé děvčátko.

Když mě bylo 6 let, vykláněla jsem se z okna. Chtěla jsem lépe vidět, co bylo pod oknem a vyklonila jsem se víc. Vtom jsem se zhoupla směrem do prostoru, nohy se mi zvedly nahoru. Lekla jsem se, ale nohy začaly zase klesat, byly těžší. Bylo to v prvním patře.

V osmi letech jsem jela se sestřenicí z kopce na saních. Ani jedna z nás neřídila, proti nám byla kamenná zítka. Narazily jsme ale do jedinné kupky pokryté sněhem a vyklopily se ze saní.

Šla jsem za bouřky a viděla jsem, jak se kousek ode mne rozpadl kámen.

V šestnácti letech jsem šla po chodníku a půl metru přede mnou spadl obrovský rampouch.

     V dubnu roku 1993 se Don Spann a John Thomson v Charlestonu nalodili na Donův šestačtyřicet stop dlouhý člun, který se jmenoval Perseverance (Vytrvalost), a vydali se na rutinní dvoudenní plavbu do Fort Lauderdale na Floridě.

     V polovině druhého dne se obloha zatáhla a moře se vzedmulo. John třímal kormidlo, zatímco Don seděl za jeho zády. Ačkoliv Don jinak lpěl na tom, aby se v jeho společnosti Span-American dodržovala bezpečnostní pravidla, záchrannou vestu nechal ležet na sedačce za sebou.

     Loď se zvedala a zase se nořila mezi vlny. Don se právě postavil, když se do lodě opřela jedna obzvláště vysoká. Ztratil rovnováhu, uhodil se, překulil přes bok člunu a spadl do moře.

     Než se opět vynořil, Perseverance urazila notný kus cesty. "Johne! Tady jsem! Otoč se!" Ale loď pokračovala v cestě. John hleděl před sebe a neměl tušení, co se děje za jeho zády. Don měl možnost zahlédnout člun přes dalších pět nebo šest vln, motor slyšel ještě o něco déle. Potom nastalo ticho. Byl to ten nejosamělejší stav, jaký kdy v životě zažil.

     John určitě vzápětí zjistí jeho nepřítomnost na palubě člunu a vrátí se pro něj! Don úzkostlivě pozoroval horizont, rozpomínal se na to, jak se během služby ve vojenském námořnictvu učil vzdorovat strachu, a čekal. Ale uplynulo deset minut a nic se nedělo.

     Co si počne? Teplota vody v oceánu byla natolik nízká, že mohla způsobit podchlazení, pokud by se neustále nepohyboval. Jenže jak dlouho vydrží šlapat vodu? A co když dostane křeč, nebo hůře, když jeho pohyby přilákají žraloky? Co když utone, ožerou ho ryby a moře ho později vyvrhne na břeh? Jak se jeho rodina vyrovná s takovou ranou?

     Zul si boty a pokusil se je použít jako záchranný kruh. Ony však okamžitě nabraly vodu, a tak je pustil po vlnách. Začínal mít potíže s dechem, plavalo se mu čím dál tím hůře, ať již zkoušel polohu na prsou nebo na zádech. Uplynulo dvacet minut. Dvacet pět…

     Don již dlouho nemyslel na Boha. Nyní se však hlasitě modlil. "Pane Bože," pronesl, když se přes něj převalila jedna z vln. "Používáš drastických metod, abys připoutal mou pozornost. Odpusť mi, že jsem nebyl dost moudrý, abych ti naslouchal. Ale pokud mě necháš na živu, splním jakýkoli úkol, který mi uložíš."

     "Ne!" zvolal Don. "Budu bojovat!" Ale jak? Byl ve studené vodě již příliš dlouho a pomalu prochládal. Brzy opět zmizí pod vodou, tentokrát již navždy.

     "Zabal to, Done," dotíral zákeřný hlas. "Bude to snadné..."

     "Ne," procedil Don přes sevřené, jektající zuby. Věděl, že býval pokoušen v životě a že je tentokrát pokoušen i v blízkosti smrti. Téměř nevědomky se nyní přimkl k jedinému bezpečnému bodu, jenž mu kdysi dávno nebýval cizí. "Pane Bože, buď se mnou," modlil se..."Nevzdám se!" zařval na bezejmenného nepřítele. "I kdybych byl deset stop pod vodou!"

     Jeho výkřik se i s ozvěnou rozprostřel nad hladinou. Vycítil, že úskočný hlas zmizel. Byl opět sám.

     Jeho pobyt ve vodě trval již téměř hodinu a Don se pomalu začínal topit. Stalo se mu několikrát, že otevřel oči a zjistil, že je pod vodou, třebaže si toho nebyl vůbec vědom. Proto si také zpočátku nebyl jist, zda skutečně zaslechl zvuk motoru. Potom jako ve snách spatřil, jak se k němu cosi blíží. Zprvu to bylo jenom několik palců dlouhé…člun, s nějakou postavou u kormidla - John s dalekohledem u očí! "Slyšel jsem, jak radostně volá mé jméno, a pochopil jsem, že mě uviděl," říká Don. "Myslím, že jsem na okamžik ztratil vědomí."

     Ale Johnův křik ho probral. "Chyť se toho lana!"

     Vyčerpaný Don si lano omotal kolem paže, neboť mu nezbývalo sil, aby je udržel v ruce.

     "Vzpomínám si, jak jsem byl bezvládně tažen vodou," vypráví Don. Tohle John nemůže zvládnout! říkal si v duchu. Ale vtom ucítil, jak ho čísi silné ruce uchopily za pravou paži a držely ho nad vodou. John! Proč ale skočil do vody? Kdo řídí loď?

     A pak ucítil, jak ho druhý pár rukou bere za levou paži. Ty ruce jako by ho tlačily a pomáhaly mu překonat onu nepřekonatelnou vzdálenost, která ho dělila od lodi. Kde však John vzal pomocníka?

     Náhle se Don ocitl pod žebříkem umožňujícím plavcům výstup do člunu a John na něj volal: "Chyť se! Chyť se!"

     Ale Don nemohl. Vyčerpané prochladlé svaly mu vypověděly službu. Nakonec se ještě po tom všem, co už přetrpěl, stejně utopí…Vtom však ucítil, jak se ony pevné ruce chopily jedné jeho nohy a umístily ji na nejnižší příčel. Pevná dlaň mu zatlačila na pozadí. "Najednou jsem stál zpříma na žebříku," říká. "A John, který byl o padesát liber lehčí, mě vtáhl do člunu."

     O něco později ho z lodi vyzvedl vrtulník pobřežní stráže a dopravil ho do univerzitní nemocnice v Jacksonvillu, kde zůstal čtyři dny, než se zotavil z následků podchlazení. Teprve později si vybavil okolnosti své záchrany.

     "Johne, zeptal se jednoho dne svého přítele, "kdo ti se mnou pomáhal do lodi?"

     John se zamračil. "O čem to mluvíš?"

     "Vím, že jsi byl s někým dalším ve vodě, protože jsem cítil, jak mě z obou stran někdo podpírá," vysvětloval Don. "Popravdě řečeno, kdybyste mi nepomohli, sám bych na žebřík nevylezl."

     Johnův obličej dostal užaslý výraz. "Ale já jsem ve vodě nebyl," namítl. "Vytáhl jsem tě z paluby. A byl jsem sám."

     Dnes je Don zdráv a opět stává za kormidlem svého člunu. "Nevím jistě, proč jsem odolal pokušení a byl tak ušetřen smrti," říká. "Ale mám takový pocit, že musím zůstat bdělý a čekat, až mi bude uložen nějaký úkol." A zatímco čeká, vzdává díky Johnovi za jeho schopnost a odvahu.

     A rukám nebes, které vyslyšely jeho modlitby.

      Eileen Bosshartová ze Streamwoodu ve státě Illinois musela řešit dilema. Došla jí hlavní ingredience potřebná pro přípravu večeře. Pokud pro ni poběží do obchodu, bude jídlo hotové pozdě - a ona nestihne začátek zkoušky ve sboru. Někdy bylo skutečně těžké být matkou devíti dětí! Eileen trávila své dny tím, že rozvážela děti do všech stran a přitom se snažila zvládnout domácí práce i své vlastní projekty: vydávala informační bulletin, vyučovala náboženství, pomáhala spravovat spižírnu fary ve vnitřním městě a plánovala večírek ve prospěch misijního fondu. "Snažila jsem se toho každý den udělat tolik, kolik jen bylo možné," říká Eileen skromě. "Ale vždy mi připadalo, že jsem v jednom kole."

     Nyní pátrala ve skříňkách v kuchyni, práskala dvířky, vytahovala a zavírala zásuvky. Možná by mohla objevit nějakou náhražku! Její pátrání však žádný výsledek nepřineslo, takže blesková návštěva supermarketu byla nevyhnutelná. Nejmladší z dětí, čtyřletá Alison, která sledovala Eileenino frenetické hledání, si uvědomila, že se máma chystá jít ven. "Mami, můžu jít s tebou?" Děvčátko se dychtivě hrnulo ke dveřím.

     Eileen se však nechtěla nechat zdržovat. Čas kvapil až příliš neúprosně. Pokud se dostane do obchodu a rychle sežene, co potřebuje, mohla by být relativně brzy doma. "Dnes ne, Allison." Eileen se protáhla kolem dcerky. "Zůstaň raději doma a dívej se s Dannym a Markem na televizi. Vezmu tě s sebou jindy, až nebudu tolik spěchat."

     Na příjezdové cestě stála zaparkovaná dodávka. Roztěkaná Eileen vyběhla ven, sedla do vozu a nastartovala. Rychle se snažila zařadit zpátečku. Ale marně, řadicí páka byla jako přilepená. Pokusila se o to znovu. Lomcovala pákou vší silou, ale pohnout jí nedokázala. Ach ne! Proč právě teď, když má tolik naspěch. Proč se všechno musí pokazit, zrovna když potřebuje ušetřit čas?

     V tu chvíli Eileen zaslechla slabé klepání. Když pohlédla do zpětného zrcátka, krve by se v ní nedořezal. Za zadním oknem vykukovalo temeno Allisoniny blonďaté hlavičky. Její dcerka stála přímo za dodávkou. Kdyby se jí podařilo zařadit rychlost, vyrazila by pozpátku k silnici - rovnou přes vlastní dítě.

     "Allison!" Eileen se vypotácela z vozu, popadla dcerku a posadila ji na přední sedadlo. Bylo to jen o chloupek! "Seděla jsem, držela ji v náručí a modlila se, dokud se mi nevrátila síla," vypráví Eileen. "Potom jsem se opět pokusila zařadit. Rychlost zaskočila a my bez problémů vycouvaly po příjezdové cestě."

     Byla to pouhá náhoda, že se Eileen jedinkrát za léta řízení nepodařilo zařadit zpátečku? "Jsem přesvědčená, že Bůh je vůči nám pozorný, ať již na něj myslíme nebo ne," říká. "Budu mu navždy vděčná, že nás uchránil takové hrozné tragédie."

podle "Důkazy o zázracích" Joan Wester Andersonové

     George, můj spolusedící v letadle, mi vyprávěl o době, kdy se přestěhoval do cizího města, kde žil sám, bez přátel a bez rodiny. "Ze všeho nejhorší byla obrovská osamělost," vzpomínal. "Časem se stala tak nesnesitelná, že ve mně začala hlodat myšlenka, zda vůbec stojí zato žít."

     Jednoho večera navštívil restauraci. Usmívající se vrchní mu vyšel vstříc. "Stůl pro dva?" zeptal se. Co tomu chlapovi je ? dumal George. "Pro jednoho," prohlásil pevným hlasem.

     Vrchní na něj upřel zmatený pohled a dovedl George ke stolu pro dva a odsunul obě židle. Brzy se dostavila servírka. Položila na stůl dva jídelní lístky a nalila dvě sklenky chlazené minerálky. Do myšlenek zabraný George si toho sotva všiml.

     Když však servírka přinesla jídlo, odehrálo se cosi zvláštního. George jako by se ocitl v jakémsi deformovaném, leč čímsi produchovnělém prostoru, v němž spatřil svoji budoucnost. Byl zdráv, měl oči k vidění, slušnou práci, hezký byt..., ale co bylo nejpřednější - Bůh ho miloval. George na Boha v poslední době vůbec nemyslel. Pokoušel se všechno zvládnout sám. Nyní, při jídle, téměř cítil, jak jeho deprese mizí a jak ji nahrazuje radostné očekávání. Život koneckonců nebyl tak úplně špatný.

     Když George přistoupil k pokladně s účtenkou, usmíval se. Pokladní mu vrátila drobné a také se usmála. "Jak to vypadá, váš přítel dneska neměl hlad, hmm?"

     George byl už téměř u svého vozu, když mu konečně svitlo. Tři zaměstnanci restaurace toho večera v jeho společnosti někoho evidentně viděli. Nebo to byl jenom dokonale promyšlený žert? Ale pokud ano, čím si potom vysvětlit onen nečekaný radostný pocit, jenž prostoupil jeho duši po dlouhých měsících zoufalství?

     "Myslím, že mne tehdy navštívil anděl, aby mi přinesl víru a útěchu, a to způsobem, který by mě vícekrát nenechal na pochybách," řekl mi. "Byl to pro mě bod obratu."

podle "Důkazy o zázracích" Joan Wester Andersonové

Andělé jsou energetické bytosti světla a lásky, které jsou připraveny nám na požádání velmi účinně pomáhat v běžném denním životě - při zkouškách ve škole, lepším zapamatování si učiva, při vytváření shod náhod vedoucích k životně důležitým setkáním nebo k ochraně před neštěstím, při komunikaci, navazování kontaktů s blízkými zemřelými, při léčení, relaxaci i ochraně před všemi negativními vlivy. 

Od té doby, co jsem tento neviditelný svět přijala a uvěřila, že andělé skutečně existují, změnil se dost výrazně můj život. Cítím jejich energii na každém kroku, pomáhají mi úplně ve všem, dávají mi inspiraci i při psaní tohoto článku. Andělé jsou velice láskyplné a hravé bytosti, které jsou rády, když se to lidé o nich dozví. Mnoho lidí na ně nevěří a raději si všechno udělají sami. Někteří je zase nechtějí zatěžovat svými starostmi, a proto se na ně raději neobracejí. Jsou to však bytosti stejně reálné jako lidé, jen mají pouze energetická těla a pomáhají nám velmi rádi.

Jejich možnosti jsou velmi rozsáhlé pokud pomáhají člověku, který s nimi má vytvořeno energetické spojení. Toto spojení je možné vytvořit různým způsobem. Pomocí modliteb nebo obrázků vyzařujících andělskou energii můžeme navázat velmi účinné spojení, které se projeví většinou v pozitivních shodách náhod. Velmi účinnou modlitbou, která oslovuje anděly života jsou následující slova:

Ať jsem šťastný,
ať jsem moudrý,
je mi dobře na světě.
Na co sáhnu se mi daří,
ať mi láska rozkvete.

Ať mám zdraví,
ať mám sílu,
věčné mládí v radosti.
Přátele mám kolem sebe,
ať je to tak,
já to chci.

Tuto modlitbu mi andělé sami předali s přáním, že ji mám dát co největšímu množství lidí. Působí jako velmi silná mantra spojená s pozitivními afirmacemi. Je možné si ji odříkávat nebo zpívat co nejupřímněji v duchu nebo nahlas. Její slova naplňují životní energií celé tělo a andělé vedou člověka ke změnám v životě, které mu umožní být vším, co vyjadřují slova této modlitby. Tato slova přivádí člověka na cestu poznání lásky, zdraví, pěkných vztahů, pocitů materiální hojnosti i radosti v životě. Zpívejte si ji co nejčastěji a brzy začnete pozorovat velké změny v životě. Nemusíte mi to věřit. Nejlepší je vlastní zkušenost. Udělejte to a uvidíme. Ráda s vámi budu tuto zkušenost sdílet, napište mi, pokud máte chuť na mou e-mailovou adresu.

Spojení je však možné navázat i mnohem jednodušším způsobem - prostě stačí začít věřit, že nic není náhoda a vše, co se děje, má svůj smysl. V každé negativní situaci je vždy něco pozitivního. Kdyby nic jiného, tak ponaučení. Touto jednoduchou změnou postoje k životu se člověk pomalu začne otevírat neviditelnému energetickému světu a ten se postupně přihlásí sám, pokud si to člověk bude přát a bude hledat vnitřní smysl ve všech životních situacích.

Nejúčinnější kontakt s anděly je však možné získat prostřednictvím člověka, který již s nimi spojení vytvořeno má.
V biopoli takového člověka je velké množství andělské energie, která má schopnost přitahovat k sobě anděly a vytvářet komunikační most. Tato energie má schopnost přenést se do biopole jiného člověka, je však třeba udělat to vědomě a s touhou pomoci druhému získat schopnosti blízkého energetického spojení s anděly. Člověk, který tuto energii přijímá, má pak možnost naladit se na andělskou pomoc kdykoliv potřebuje. Většinou se to projevuje zesílenou intuicí, někteří lidé jsou však schopni vnímat i andělská energetická těla. Andělé pak takovému člověku pomáhají velmi účinně při všem, o co požádá. Svou pomoc však nikdy nevnucují, pokud chce být člověk sám, odejdou a vrátí se až na zavolání.

podle www.iril.cz/andele/