Všichni chtějí znát pravdu.

Dobrý řečník ale dokáže přesvědčit o mnohém, třeba i o lži, pokud ji zabalí do řady pravd nebo dokonce činů, které chce naslouchající slyšet.

Naopak pravda je někdy zabalena do něčeho nedůležitého, neaktuálního, směšného.

     Stále více oceňuji příběh, který napsal pan Antonín Zhoř. Je to příběh pro děti a jako dítě jsem oceňovala to show, zábavu, zázraky.

     Ale zázrak se může stát také tak, když člověk něco pochopí a zvolí správný postup. Různých návodů a postupů je v tomto příběhu hodně. Pan Zhoř bohužel zemřel v roce 1965, kdyby žil, šla bych mu osobně poděkovat.

     Najdete ho zde.

Chomutovští strážníci museli řešit případ, s nímž se často nesetkávají. Šestatřicetiletou matku totiž tloukl její jedenáctiletý syn.

      "Zavolala nám, že ji fyzicky napadá a bije i svého mladšího bratra. Je nezvladatelný, nepomohla ani návštěva pedagogicko-psychologické poradny," upřesnil mluvčí chomutovských strážníků.

Jedenáctiletý násilník se před hlídkou městské policie zamkl na záchodě. Přes dveře však slíbil, že už mámu ani bráchu mlátit nebude.

Čaroděj šel po silnici                                           
v mrazné zimní chumelici,

Vzduch jen hvizdnul divým letem
a již první snes se zpátky.
„Nesu polštáříček malý,
uzmul jsem jej vdově chudé
churavícím pod dítětem,
trochu na nás bude krátký – „
„Však ho na nás dosti bude!“
mistr tovaryše chválí,
říká slova, statek množe,
už tu čtvero měkké lože.
Nad hlavami teskné vání,
Jako dálné žalování.

Bude po mém!

   Na celém světě se děje hrozné bezpráví, protože v soukromí mnozí manželé bitím nutí svoji ženu, aby se podrobila. Teprve nedávno to bylo v mnoha zemích oficiálně označeno jako trestný čin. Jedna zpráva z Indie uvádí, že nejméně 45 procent Indek zažívá od svých manželů políčkování, kopání nebo bití. Týrání představuje v globálním měřítku závažné ohrožení zdraví žen. Federální vyšetřovací úřad uveřejnil, že ve Spojených státech jsou ženy ve věku 15 až 44 let častěji zraněny při domácím násilí než při dopravních nehodách, přepadení a znásilnění dohromady. Domácí násilí tedy není pouhá občasná hádka, která vyústí v pár vzájemných políčků, ale je to velmi závažný problém. Mnoho žen žije ve strachu, že budou doma zraněny nebo zabity. Celostátní průzkum, jenž se konal v Kanadě, ukázal, že třetina žen, které zažívají domácí násilí, se ocitla v situaci, kdy jim šlo o život. Dva výzkumní pracovníci ve Spojených státech dospěli k tomuto závěru: "Nejnebezpečnějším místem pro ženy je domov, protože je často místem krutého zacházení a týrání."

   Proč však v tak nebezpečných vztazích tolik žen zůstává? Mnozí lidé si říkají: "Proč tyto ženy nevyhledají pomoc? Proč od partnera neodejdou?" Důvodem je mnohdy právě strach. Je pokládán za charakteristický rys domácího násilí. Pro despotické muže je typické, že svou ženu ovládá násilím a umlčuje ji pod pohrůžkou zabití. A rovněž se stává, že když se některá týraná manželka odhodlá vyhledat pomoc, ne vždy ji najde. Všeobecně panuje sklon násilí páchané manželem bagatelizovat, přehlížet nebo omlouvat. Tento postoj mívají i lidé, který se jiné formy násilí oškliví. Navíc mimo domov takový manžel může působit jako šarmantní člověk. Přátelé manželce většinou nevěří, že ji muž bije. Mnohé týrané manželky, kterým to nikdo nevěří a které se nemají kam obrátit, mívají často pocit, že jim nezbývá nic jiného než trvale žít ve strachu.

   Stává se, že když týraná žena od svého manžela odejde, prožívá někdy jinou formu útlaku - manžel ji totiž sleduje na každém kroku. Z nedávné studie, která byla provedena v Severní Americe a do které bylo zahrnuto více než tisíc žen ze státu Louisiana, vyplynulo, že v takové situaci bylo 15 procent z nich. Jen si to představte! Kamkoli přijdete, vždy se tam objeví člověk, který vás ohrožoval. Telefonuje vám, sleduje vás, pozoruje vás a čeká na vás. Možná dokonce zabije vašeho domácího mazlíčka. Je to doslova tažení hrůzy.

   I když tento druh strachu možná neprožíváte, nabízí se otázka, do jaké míry se strach promítá do vašeho běžného života.

podle časopisu Probuďte se!

Toho, koho zaujalo téma šikany, jistě si klade otázky ohledně výchovy dětí, jejich práv a povinností. Tím, ale i jinými společenskými problémy se zabývá server "Na zadek".

     Server Na zadek už svým názvem naznačuje, kterým směrem se hodlá ubírat. I když jeho autoři jsou poměrně až překvapivě mladí, přesto se snaží agitovat za legalizaci tohoto výchovného trestu a to minimálně v rodinách, ale i ve školách a jinde na veřejnosti.

     Podařilo se nám poněkud nahlédnout do zákulisí tohoto serveru. Jeho autoři se zamýšlejí na účinností a metodami výchovy dnes a v minulosti. Dříve byl výprask na zadek samozřejmou součástí rodinné výchovy a pokud bychom nahlédli ještě dále do historie, tak byl s samozřejmostí používán i ve školách. Po té co byl ve školách zakázán, byl ale ještě určitou dobu rodiči tolerován, byl-li proveden v rozumné míře. Dokonce byli rodiče, kteří sami žádali po učiteli, aby tělesné tresty používal raději, než aby psali jejich dětem poznámky. Za ty je doma stejně čekal výprask a tak bylo logicky lepší, aby si jej odbyli co nejdříve, protože jak známo, trest má u dětí následovat co nejdříve po přestupku a nemá se dlouho odkládat.. Navíc spousta dětí věděla, že chlubit se doma tím, že dostali ve škole od učitele pár na zadek, není radno, pokud nechtějí, aby následoval ještě jeden výprask od rodičů.

     Autoři serveru poukazují na to, že škola nemá dnes žádné pravomoci. Oficiálně nesmí nechat žáka po škole ani mu zabavit věc, s kterou ve škole zloví či vyrušuje a která tam nepatří. Pokud dítě způsobí ve škole škodu, záleží jenom na dobré vůli rodičů, jestli škodu uhradí. Před pár desítkami let bylo ve škole nechání po škole či zabavování věcí samozřejmostí, často se vyskytovalo i symbolické pleskutí přes zadek a škodu rodiče buď platili nebo odstraňovali svépomocí.

     Dále autoři polemizují s myšlenkou, že jestliže bití vyvolává v dětech agresivitu, měly by být dnešní děti méně agresivní než děti v minulosti, které byly bity doma výrazně častěji. Všichni ale víme, že opak je pravdou, že dnešní děti jsou výrazně agresivnější, než byly děti minulých generací.

     Ač jsou autoři serveru zastánci výprasků na zadek, nejsou ale zastánci tvrdých tělesných trestů, ale spíše symbolického bití, které má být varováním a v případě ubližování slabším i satisfakcí postiženým, kteří by měli být tomuto výprasku přítomni. Současně uznávají trestanému právo na určitou úctu a proto jsou zásadně proti výpraskům na holý zadek a i proti stažením kalhot a výprasku přes spodní prádlo či nařizování před výpraskem vyndat všechny věci ze zadních kapes. "To, zda si trestané dítě vyndá věci z kapes by mělo být pouze na jeho úvaze s ohledem na to, co v kapsách má a zda se mu to může při výprasku rozbít", prosazuje jeden z autorů tohoto serveru. Je faktem, že ve většině případů jsou zadní kapsy kalhot od sebe tak vzdáleny, že se mezi ně ruka či řemen nebo rákoska vejde.

     Kompromisem, kteří autoři serveru připouští, je stažení kalhot v případě, kdy si je trestaný vycpává a podvádí tak. I pak ale jsou proti výprasku na holý zadek a vyžadují, aby na sobě měl trestaný alespoň spodní prádlo. Tuto okolnost ale vnímají jako výjimečný extrém.

     Server poukazuje v dalším obsahu i na to, že pro část kluků je menší výprask současně určitým dobrodružstvím o čemž svědčí například to, že kluci od nepaměti rádi hrají různé hry, při kterých se sami vzájemně přes zadek vyplácí.

     Server je v provozu krátkou dobu a do své tématiky zahrnuje i tzv. společenské dání na zadek třeba Internetu, který je díky zdražení zase přibržděn a méně dostupný, či např. přírodě apod.

podle mujkontakt.cz

Otevřený dopis

Co  to je?

metoda zušlechťování těla a mysli, která je zakořeněna v prastaré tradici. V roce 1992 byla v Číně zveřejněna panem Li Hongzhim a dnes ji praktikuje přes 100 milionů lidí ve více než 60 zemích. Skládá se z pěti meditačních cvičení a učení pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.

     Pomalé pohyby cvičení jsou snadno naučitelné, přinášení pocit klidu a mají příznivý vliv na zlepšování zdraví a odstraňování stresu, člověk se cítí svěží a plný energie. Dají se lehce zařadit do každodenního života.

     Praktikují je lidé každého věku, kulturního a společenského postavení. Za svůj přínos získal ve světě nesčetná uznání a pan Li Hongzhi byl čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu míru.

     Falun Gong není náboženství, nemá členství, politické ambice, nepřijímá příspěvky a vždy se vyučuje zdarma.

Co se děje teď?

     K 6. březnu 2005 bylo podle ověřených zpráv ubito či umučeno 1423 praktikujících Falun Gongu. Desetitisíce žen, mužů a dětí byly uvězněny v pracovních táborech, kde jsou ukrutně mučeny a  ponižovány. Milionům lidí byla odepřena základní lidská práva, svoboda přesvědčení, vzdělání či znemožněna práce.

     Falun Gong se díky svému obrovskému přínosu a blahodárnému vlivu na zdraví rychle rozšířil po celé Číně a získal podporu a nejrůznější vládní vyznamenání. Když podle vládních statistik počet praktikujících dosáhl 70 milionů, a tak o 15 milionů převýšil počet členů komunistické strany, Ťiang Ce-min z obav před jeho obrovskou popularitou přiměl čínskou vládu, aby v červenci 1999 zahájila jeho pronásledování s cílem vyhladit ho. To pokračuje dodnes.